Možná je právě tohle zkouška dospělosti…

Když jsem poprvé slyšela o novém koronaviru Covid-19, neměla jsem ani nejmenší tušení, jak moc se nám, lidem ze střední Evropy, zaplete do života. Do poslední chvíle jsem patřila mezi tu část společnosti, která se ani při nejmenším neobávala „ horší chřipky“, a odsuzovala jsem vlnu paniky, kterou toto onemocnění vyvolalo. Že jde takzvaně do tuhého, mi začalo docházet, když vláda v čele s Andrejem Babišem zakázala akce pro více než sto osob, uzavřela školy a Junák oficiálně přerušil běžnou činnost. Myslím, že tenhle den si budu pamatovat do konce života. Všechny moje plány, jistoty a předpoklady byly najednou utopeny v nepříznivých zprávách o počínající pandemii.
Pod tíhou okolností, myšlenek, negativních pocitů a strachu z budoucnosti jsem se sesunula k zemi, podél mojí školní skříňky. Seděla jsem mlčky, po tvářích mi stékaly slzy a hlavou se mi honil nespočet nejrůznějších myšlenek. Byla jsem zmatená a neměla jsem nejmenší ponětí, co se děje, ba dokonce co se teprve dít bude.
Jedna z věcí, která mě na této situaci mrzí (a asi mě už na vždycky mrzet bude), je skutečnost, že jsem přišla o možnost uzavřít si doposud nejdůležitější etapu mého života. Na odchod z gymnázia jsem se snažila připravit celý rok. Přeci jen není úplně snadné opustit místo, kde jsem strávila téměř polovinu mého krátkého života.
Myslím si, že dětství je důležitější, než si většina dospělých lidí dokáže připustit. Jako děti se formujeme, utváříme si názory na svět i na sebe sama, přijímáme vzorce chování, vybíráme si své vzory a učíme se, jak vlastně být člověkem, kterého společnost přijme.
Měla jsem pocit, že mi dospělost spadla do klína, aniž bych o ni měla sebemenší zájem. Najednou jsem byla postavená před hotovou věc, a i když jsem si nepřipadala připravená, nebylo na výběr. Byla jsem vhozena do světa „velkých lidí“ jako dítě, které neumí plavat, do bazénu, kde nevystačí. Od maturity – zkoušky dospělosti, jsem si slibovala uzavření životní kapitoly dětství. Skutečnost, že o tuhle důležitou životní zkušenost zřejmě přijdu, mě trápí. Samozřejmě, že jsem se bála, byla jsem ve stresu a nepřipadala jsem si dostatečně připravená, ale to k tomu patří. Chtěla jsem tím vším projít a brala jsem to jako bránu do světa těch, co vědí. Rituální ukončení mého dětství.
Je mi více než jasné, že po úspěšném složení maturitní zkoušky by následoval pocit zklamání, protože bych byla zmatená pořád stejně, akorát s novým potvrzením faktu, že už bych opravdu měla být dospělá, v ruce. Tuhle situaci asi nejlépe vystihují slova Karla Kryla z písně, která mi hraje v hlavě jako mantra. „Opilí od radosti si sami trochu lžeme, že zkouškou dospělosti opravdu dospějeme. Tak tanči lásko sladká, protanči večer celý, ten bál je křižovatka, dospělí – nedospělí.“
V životě jsem měla vždycky jen jednu naprostou jistotu – skaut. Věděla jsem, že ať je dobře, nebo špatně, ve skautu vždycky najdu pochopení. Ten den mi bylo hodně špatně. Najednou nebylo kam směřovat, o co usilovat, ale ani kam se uchýlit, když se člověk potřeboval schovat. Připadala jsem si jako strašák v polích vydaný na pospas krkavcům. Byla jsem úplně sama a nemohla jsem dělat vůbec nic.
Moje vypořádání se s touto nečekanou situací bych přirovnala k fázím smrti podle modelu Kübler-Rossové.
První fáze – popírání. „Tohle přeci nemůže být pravda.“ „Nechápu taková drastická opatření.“ „To určitě nemůže trvat dlouho.“ Pokaždé, když jsem během této fáze vyšla ven z bytu – na nákup, nebo na poštu, mi bylo nesnesitelně úzko. Při pohledu na bezmocné, zmatené a smutné oči kolemjdoucích se mi stáhnul žaludek a bylo mi do breku. Všichni jsme na sebe zírali vystrašenýma očima, které vykukovaly zpoza barevných roušek. Nejhorší na tom všem byl pohled na pečlivě zahalené nevinné dětské tváře. Děti by se měly chránit od všeho zlého a pocit, že to nelze, mi zkrátka ubližoval ze všeho nejvíce.
Druhá fáze – hněv/agrese. „Proč se to muselo stát zrovna letos?“ „Proč, když mám mít nejdelší prázdniny v životě?“ „Proč bydlíme v tak malém bytě?“ „Proč patnáctiletý člověk tolik smrdí?“ Během fáze agrese jsem potřebovala vybít přebytečnou energii, kterou jsem nashromáždila ještě při popírání. Přihlásila jsem se do spousty dobrovolnických skupin, včetně Českého červeného kříže, za Junák jsme nabídli pomoc městu, takže jsem roznášela zpravodaje a informační letáčky a ve volných dnech jsem od rána do večera šila roušky pro potřebné nebo líné. Na stroji jsem do té doby nikdy nešila, takže kromě spousty sprostých slov je pro tuto fázi pravděpodobně nejvíce vystihující věta: „Proč to zase nefunguje?“. Nutno podotknout, že tato zkušenost mě velmi namotivovala k dalšímu studiu, neboť rukama bych se asi očividně neuživila. Při smutnění nad pozastavením skautské činnosti jsem spolu s mými kamarády z družiny vytvořila sešity s programem na doma pro žáky prvního a druhého stupně, které se ujaly (nejen) u skautských dětí po celé České republice. Do toho všeho dobrovolnického nadšení jsem občas doslova vyběhla z bytu s pocitem, že žijeme ve žluté ponorce tak, jak to zpívají The Beatles. Jen ta naše ponorka nebyla tak úplně zalitá sluncem, spíš byla docela rezavá a pomalu, ale jistě klesala ke dnu.
Třetí fáze – smlouvání se u mě nevyskytovala. Místo toho jsem plynule pokračovala do fáze deprese, která se nahodile střídá s fází smíření. Těmito dvěma intenzivními stavy procházím zhruba poslední týden. Chodím na dlouhé procházky do lesa, sedávám na loukách či v jehličí a píšu verše, nebo poslouchám zvuky přírody, která mě v posledních dnech fascinuje ještě více než kdy dříve.
Mám pocit, že jsem o svobodu dospělého člověka žijícího v demokratické zemi přišla ještě dříve, než jsem si stačila pořádně uvědomit, že ji mám. Člověku zřejmě dojde, co je to svoboda, teprve až když ji ztratí. Při svých toulkách po okolí často přemýšlím nad hrůzami dob minulých. Nedovedu si představit život za války nebo za komunismu. Už teď se bolestně vypořádávám se svazujícím pocitem nesvobody, který mě bez přestání tíží jako balvan na hrudi. Představa cenzury, stanného práva či politických vězňů mi nahání husí kůži a nutí mě uvědomovat si, že na tom vůbec nejsme tak špatně, jak to možná na první pohled vypadá.
Jestli se dá na současné situaci najít něco pozitivního, tak je to podle mě skutečnost, že jsme se dokázali semknout. Mladí lidé po celé České republice nosí nákupy ohroženým seniorům, vysoké školy tisknou ochranné štíty pro zdravotníky, ti, co to alespoň trochu umí, šijí roušky a ti, co nemůžou nebo nechtějí pomáhat, alespoň sedí doma a nedělají zbytečné problémy. Semkli jsme se nejen jako národ, ale minimálně i my jako rodina. Z rezavé potápějící ponorky se během pár dní stala obstojná dřevěná plachetnice, se kterou se tím vším zdánlivě dá proplout. Společně hrajeme karty, šijeme roušky, smějeme se a povídáme si. Zkrátka děláme věci, na které jindy nebyl čas. Konečně jsme se zastavili. Teď, když není kam spěchat, ze mě spadly všechny starosti. Oprášila jsem kytaru, na kterou jsem od září nehrála, napsala jsem několik dopisů a zamilovala jsem se do Kunderových Směšných lásek.
Ačkoliv pro mě tohle období vůbec není jednoduché, neboť jsem velmi společenský člověk a přítomnost mých blízkých mi chybí víc než cokoliv jiného, vím, že teď není prostor na sebelítost nebo nesmyslné rebelie. Možná je právě teď ten čas, kdy mám dospět a chovat se zodpovědně. Možná je právě tohle zkouška dospělosti, kterou jsem potřebovala.
 
Lucie Rybková, 8. A